Černá hora 2005

1. 8. 2005, pondělí

Pírko

Tak jsme si mysleli, že pojedem krásně z Brna až do Baru na jízdenku CITYSTAR. Při rozdělování potravin však vyšlo najevo, že tuto jízdenku je třeba koupit 3 dny předem, což do odpoledne nestihnem. Nastalo tedy ukrutné strachování, že buď neodjedem nebo nás to bude stát nehorázný prachy. Nepomohly totiž ani krásné oči Cvrčka s Rakem na paní v Mezinárodní pokladně ČD.

Tím pádem začalo nejprve komplikované zjišťování jak se tam dostat a nezaplatit za to 5000. Rak se Cvrčkem hledali různé cestovky a letadla a skupina u Pírka doma řešila jestli se nedá jet rozumně i dle původního návrhu vlakem. Po zmateném a hektickém řešení jsme zvolili variantu „vlak“ s tím, že budeme kupovat jízdenky per partes a nakonec by to mohlo vyjít hafo rozumně tzn. asi za 3000.

Je 15.15 a scházíme se v plném počtu tzn. Klíček, Vendy, Jasmína, Čočka, Čmelda, Rak, Cvrček a Pírko, na brněnském hlavním nádraží. Zuřivě kupujem jízdenku do Budapešti, s úlevou všech o něco levněji než jsme mysleli a kupujeme 500 € na cestu. O několik málo minut později a nasedáme do EC Hungaria a kupodivu a nacházíme i volná místa a frčíme směr Budapešť.

Cesta EC je hafo pohodlná a hafo rychlá takže nám to pěkně uběhlo a za pár zastávek vystupujeme na stařičkém nádraží Budapest- Keleti. Cvrček a Pírko vyráží kupovat lístky do Beogradu. Nejprve stojíme hroooozně dlouho ve frontě. Pak se dovídáme, že platit eurem nepůjde a tak razíme changovat. Skoro dřív, než stačíme zjistit kurz nám nabídne své služby vekslák. Po krátké domluvě souhlasíme a měníme. Pak se přesouváme do „čekárny“ před podchodem do nádraží a jdeme znovu vystát frontu. Tentokrát máme štěstí a tak jsme rychle vyřízeni a v rukou třímáme zpáteční jízdenku do Beogradu. Následuje na střídačku sprint k Dunaji a zpět -> mají to tam hafo pěkný. Úklid batohů před uklízeči, kteří uklízejí postřikem vodou. Málem bych zapomněl na paní – telefon co si hned vedle nás postavila mezinárodní telefonní ústřednu a neustále z ní někam telefonovala.

Jakmile se čas nachýlil, vyrazili jsme do již přistaveného R790 směr Beograd. Celý vlak čítal dva lůžkové vozy a 1 vůz druhé třídy, který byl za našeho příchodu již téměř plně obsazen. Nakonec se nám podařilo usadit alespoň část výpravy a zbytek čekala krušná noc na chodbičce spolu se spoustou našich batohů. Na chodbičce se spalo celkem dobře, akorát bylo furt potřeba uhýbat průvodčímu nebo celníkům.

2. 8. 2005, úterý

Od Subotice se však začala plnit i ulička a tak nastal konec spánku a pokračovala jízda ve stoje. Před sedmou ráno nás tedy vláček vyklopil celé rozlámané a rozespalé na prosluněném nádraží v Beogradu. Následovala obvyklá procedura měnění penízků a kupování jízdenek a pak čekání na vlak. Na vlak do Baru zřejmě čekalo i celé osazenstvo nádraží, protože ještě před jeho přistavením se začínalo nástupiště drsně plnit.

Rak

Po přesunu na nástupiště jsme začali vymýšlet taktiku, jak nastoupit a najít prázdné kupé dříve než všichni ostatní z celého nástupiště. Jelikož banda s velkými batohy byla mnohem pohotovější než rodiny s 10-ti zavazadly měli jsme skoro vyhráno. Zabrali jsme pohotově dvě kupé ve druhé třídě, která byla celkem v jednom z 12-ti vagónů celého vlaku a pohodlně se usadili. Nikde žádná rezervace, ale jak jsme slyšeli hádky z uličky, mnoho lidem o ni šlo. Lidé nervózně popocházeli tam a zpět a nikdo netušil co se bude dít. Nad našimi sedadly byly dvoje čísla a mysleli jsme si, že je uhájíme. Rodina se třemi dětmi se zastavila před naším kupé a čekala. Vysvětlovali nám, že mají rezervaci na jedny z čísel, které jsme měli nad hlavami. Po příchodu průvodčího, jsme začali být trošku nervóznější … ten chtěl vidět naši rezervaci. My jsme mu řekli, že ji nemáme. On na to, že máme jít pryč. A my zas proč, když tady žádná rezervace na kupé není napsaná. On, že tady se to nepíše, ale rezervace tu je. My na to, že tu zůstaneme a že tu mají pěknej borčus. Takováto konverzace se opakovala asi třikrát dokola a poté moudřejší (MY) jsme ustoupili (do uličky :-() … V druhém kupé to bylo taky rušné. Rodinné dvě „rezervace – nerezervace“ které tam měla babička a ještě jedna osoba, seděli jinde a tak tam šoupli jiný dvě ženský s jinou rezervací a nakonec ti Černohorci nebo Srbové, kteří tam rezervaci neměli jako my, tam byli usazeni místo nás Čechů, kteří rezervaci taky neměli … Obě již zmiňované dámy měli prý rezervaci v kuřáckém kupé a proto si na truc zapálily cigaretu a začaly ji kouřit. Popel odklepávali na zem a jelikož v druhé třídě jde otevřít asi každé páté okno, všude byl hrozný smrad. Aby toho nebylo málo, pan, který se usadil v kup s rodinou a měl také chuť na cigaretku, a možná i chuť provokovat, že jsme je tak nakrkli, tak si zapálil taky. Rázně jsme mu začali vysvětlovat, že je zde NO SMOKING, ale tvářil se, že nerozumí. Poté co jsem mu to přečetl z nálepky Srbsky, pěkně se na mě usmál a zakroutil hlavou. Ani jeho děti mu neudělali v hlavě pořádek, když mu taky tvrdili, že je to zde zakázáno.

Čmelda

Nakonec nás ze smradu a uličky zachránil jeden z asi 6ti průvodčích. Odvedl nás na sedadlo v 1. třídě a vše vypadalo skvěle. Tu však zjistil, že nemáme rezervaci a ta je prý povinná. stačí 10 euro a prý to máme všichni. Nažhavení z 1. hádky jsme se pustili do druhé. Že to prý povinné není, že ostatní rezervaci také nemají. Nakonec to vzdal a odešel. Pírko sbalil na Rakovy buchty nějakou černovlasou slečnu a ta nám prozradila, že to bylo jen „into his pocket“. Zbytek cesty už byl bez problémů. Projížděli jsme neuvěřitelnou tratí, mnoho mostů a tunelů, prostě super. (vytunelovaná cesta) Vystoupili jsme v Mojkovaci a hned tu byl taxikář a že nás za 10 euro na osobu odveze do Žabljaku. Když jsme řekli ne, snížil na 8 euro a my jsme jeli. První skupina jela s pánem, který si pouštěl hudbu podobnou reklamě na kit kat. Druhá čtveřice jela s celkem klidným pánem. Jeli jsme skvělým kaňonem řeky Tary. U technicky skvělého mostu přes Taru jsme měli pauzu. Ze Žabljaku jsme šli k Černému jezeru, našli místo na spaní, vykoupali se v jezeře a šli spát.

3. 8. 2005, středa

Vendy

Noc byla celkem klidná (až na jakéhosi neidentifikovatelného živočicha, který se jal uprostřed noci křičet na celé kolo) a ráno jsme se probudili uprostřed vstavačů a lilií a šikoušků. Cvrček nám uvařil výborného Wihuonga a černě-mátový čaj. Vyrazili jsme po debatě směr Obla glava a ledová jeskyně. Cestou kolem jezera jsme si ještě udělali hodinovou zastávku na doplnění vody z pramínku a pak začali stoupat. Vystoupali jsme nejdříve do jakéhosi kempu, kde nás červené šipky vedly divným směrem a tak jsme se optali místních. Ti vypadali možná ještě zmateněji než my, takže jsme raději vyndali mapu a spolehli se na svůj vlastní orientační smysl. Dobře jsme udělali a zanedlouho narazili na rozcestník, který nás dále nasměroval. Pak už jsme jen následovali červené tečky a čárky. Počasí vypadalo slibně, sluníčko hřálo … zatím.

K svačině jsme si dali čokoládu a naposledy se pokochali výhledem na Černé jezero. Cesta k ledové jeskyni byla slunečná, kamenitá a docela stoupala. Ale motivovala nás vidina oběda – výživných vloček. Posíleni obědem jsem se vydali prozkoumat ledové útroby jeskyně. Cesta byla celkem kolmá, vystlaná sněhem, takže Cvrček spolu s Čmeldou prohlásili své pohorky za lyže a pak měli co dělat, aby svůj sjezd ukončili ještě v bezpečné vzdálenosti před ledovým jezírkem. V jeskyni byl pěkné ledové krápníky a hrozná zima.

Od jeskyně jsme pokračovali dále kolem Oblé glavy směr Bobotov kuk. Na rozcestí mezi dvěma sedly proběhla vleklá debata, zda neupravit původní plán a nevystoupat do vyššího sedla pod Bob. kuk a poté se neusídlit u Zeleného jezírka. Zvítězil nový plán. Jezírko jsme dlouho neviděli, ale nakonec tam bylo. Stany jsme naštěstí stihli postavit akorát včas než se pořádně rozpršelo. Večeře už proběhla ve stanech a snídaně poté taky. Pršelo skoro celou noc, k ránu déšť na chvíli ustal, ale ještě předtím, než jsem se chystali vstávat se rozpršelo znovu.

4. 8. 2005, čtvrtek

Klíček

A prší a prší … Celé dopoledne propršelo a tak začaly diskuze o tom co dělat. Někteří nadšenci chtěli stále na Bobotov kuk, ostatní by spokojeně leželi. Zhruba kolem poledne se někdo odvážil vylézt ze stanu a konstatoval, že už jen mrholí. Pak přestalo i mrholení a tak jsme se rozhodli jít na výlet. Původní varianta – k jezeru a na kopec se vzhledem k času jevila nezvladatelná a tak se u jídla rozhořela diskuse, jestli jít na nejvyšší kopec v Černé hoře a přes mraky nic nevidět nebo jít ke Škrčkovu jezeru a uvidět aspoň to jezero. Nakonec jsme vyrazili do kopce směr vrchol. Šlo se výborně, sváča a oběd v batohu, výškové metry přibývaly. V půlce cesty jsme byli v sedle a zjistili, že ve vedlejším kotli není mlha – válí se pouze u našich stanů. Vzápětí se mrak překulil a začalo mrholit a pak solidně lejt. Poslední výškové metry jsme zdolali v dešti a totální mlze. Na vrcholu jsme dali vítěznou kofolu a totálně vymrzli. Když začal padat i sníh tak jsme vytvořili mlžné vrcholové foto, rozmatlaný a nečitelný zápis do vrcholové knihy a jali se sebevražedně sestupovat po mokrém vápenci dolů. V tomhle počasí nás všechny přešla chuť si výlet nějak prodlužovat. Cestou dolů jsme byli odměněni nádherným výhledem na Škrčkovo jezero. Takže jsme vlastně zvládli 2 výlety v jednom :-). Rak byl akční a vyfotil to. Poté jsme dorazili za slabého mrholení a totálně vymrzlí jsme zalezli do spacáků. Čmelda s Čočkou ještě k večeru vyrazili na procházku, Pírko s Klíčkem se flákali a zbytek vařil rýži. Po večeři se někteří dojedli chlebem a šlo se spát.

VSUVKA (Vendy): Na noc si všichni dávali sušit věci do spacáku. Rak ji nejdříve ošahával, pak se ukájel představou krásné noci,, načež si ji dal do spacáku. A protože byla vlhká tak ji zahříval mezi stehnama (řeč je samozřejmě o bundě).

5. 8. 2005, pátek

Jasmína

Pátý den zájezdu začíná jako vždycky, budíček, wihuong, neochotné vstávání, ale pozor – neprší! Poslední ranní koupání v Zelenim viru využívá jen učitelka, voda je ledová, mýdlo nepění a nejde ani smýt. Po snídani balíme, je zima a ještě mrholí, ale obloha vypadá příznivěji, začíná se měnit, chvílemi se ukazuje modro. Jdeme k druhému sedlu, trochu nás matou ukazatele k izvoru a posléze asi po hodině chůze Pírko prohlásí, že už jdem asi půl hodiny špatně, že takhle dojdem k silnici. Rokujeme, většina je pro návrat k spornému rozcestí, ještě se nechce z hor. Ukazují se krásný výhledy. Čmelda s Pírkem se vydávají na průzkum kudy jako dále, podle mapy je cesta zřejmá, ale v reálu se ztrácí a je neznačená. My ostatní zatím pomalu mrzneme a ani prémiová svačinka navíc v podobě tatranek nás nemůže zahřát. Máme 2 možnosti, buď jít původní cestou k silnici nebo to risknout a jít po neznačené cestě s pomocí kompasu druhým sedlem a zůstat tak ještě chvíli v horách. Zodpovědní „vlčáci“ volí 1. variantu, klesáme k silnici, když mlha stoupne, ukáže se pod námi úžasný údolíčko lemované kopci, s několika turistickými chatkami, políčkem a pasoucí se kravkou a silnicí, která se vine od obzoru až k nám, po které se čas od času šine nějaký vůz. Musím podotknout, že silnice je silné slovo, je to kamenitá uježděná cesta samá zatáčka, široká tak na jeden vůz. U cesty rychle sušíme ve větru pláštěnky, hltáme vločky a chystáme se na stopa. První zastavuje auto evidentně plné a řidič se ptá, zda jde o urgentní záležitost „emergency?“. Pak zastavují už jen místní motorizovaní turisté, co je vystoupí, udělají pár fotek a dolijí vodu do chladiče a jedou zpět.

Jdeme kousek po cestě, pod námi se pase stádo ovcí, sem tam nějaká kravka, zarostlé jezírko lemované listnáči, asi buky, moc hezký pohled, bača jistící stádečko z výšky od cesty. Zastavuje nám jakýsi odbarvený chlapík v protisměru, cosi říká, ale nerozumíme ani slovo, pak hned vzápětí staví žlutá dodávka, skáčeme na korbu všichni a skoro skáčeme radostí. Kocháme se výhledy. Po chvilce jízdy, ale dodávka odbočuje, chlapík ukazuje směr a že prý 1 km máme do Žabljaku, no ve skutečnosti je to mnohem mnohem dále, cesta vede nejdřív mez řídce osídlenými kopečky, stavení postupně přibývá, jsou to vesměs chatky, dost ohavný, neměl by to někdo zakázat? Počasí je větrné a opět pod mrakem. Míjíme sjezdovku s vleky a na začátku Žabljaku, hned poté co Pírko vyřeší svůj osobní problém s odlehčením těl. schránky se dělíme do dvojic a chystáme se stopovat do Mojkovace.

Naše dvojice, tj. učitelka se Cvrčkem, vyráží jako poslední, jen něco před třetí a projíždějící auta nestaví, řidiči podivně posunkují, jediné auto, co nám staví je co cosi zeleného s řidičem, který nedělá nic jiného, než že objíždí podhůří Durmitoru a rozdává všem, co vypadají jen trochu turisticky vizitky svého kempu. Když projdeme městečkem, na stopu stepují už jen 2 dvojice, Čmelda s Čočkou už jsou na cestě. Náš stop je fakt dost dlouhej, takhle dlouho jsem snad v životě nestopovala, ne že by se zde jezdilo málo aut, naopak, některá zde projela dokonce několikrát, hodně jich zde i staví, ale jen proto, aby řidiči provedli nákup. Statisticky vysoký počet aut měl posádku – syn + matka, syn řidič, matka seběhla do krámu a koupila třeba 4 nožičky párku, nebo taky pytel čehosi, nejspíš mouky. Pírko s Klíčkem odjíždějí za 3 euro k mostu a my ještě v 7 stopujeme. Ani umně vyrobený nápis „MOJ“ nám stopování neurychlilo, ačkoli přece – nakonec nám staví 2 mladíci a berou nás všechny 4 za 20 euro, jsou nesmlouvaví, žádná sleva nepřipadá v úvahu, vědí že nemáme moc ne výběr. Jupí tak jedem, staví nám na odpočívadle nad Tarou, kocháme se, i když jedním očkem sledujeme zavazadla, po Cvrčkově historce jsme ostražití. Dojíždíme do Mojkovace před devátou, nikde nikdo, žádná zpráva. Hledáme místo na spaní, jo nakupujeme ještě těstoviny, vaříme na čísi loučce na šíleným kopci, vyštěkávají nás psi, ale stan stojí, večeře je skvostná. Uléháme v noci mě budí kapky na obličeji, je to neuvěřitelný, ale pro změnu leje. Příště si musím dát pozor, až si budu vybírat nějaký zájezd, na tomhle zájezdu totiž prší skoro pořád.

Klíček

Naše dvojka – totiž Klíček a Pírko – se rozhodla dojít nejprve na konec Žabljaku a tam stopovat. Při průchodu městem nás ulovilo auto opět s vizitkami autokempu a tak si Pírko 2 vzal aby nám dali pokoj. Našli jsem si opuštěné parkovišťátko před zapadlým obchůdkem na konci města a usadili se. Po chvilce stopování přišel na to samé místo Rak s Vendy a po další chvíli dorazil i Cvrček s Jasmi. Tou dobou jsme si již přehodnotili náš názor na zapadlý obchůdek. Byl to snad nejnavštěvovanější krám v okolí. Každou chvíli u něj stavělo auto – my vždycky vyběhli, protože jsme si mysleli, že zastavilo nám. A ono nic … Takhle jsme vybíhali docela často, ale to nás nezachránilo před zmrznutím. Po neskutečně dlouhé době zastavilo u Raka auto a že je za 5 euro sveze k Taře. Rak smlouval, ale neusmlouval a tak to zkusili u nás. Tam už pochopili, že 5 euro je fakt moc a slevil na 3 euro a tak jsme jeli. Cesta dolů byla vcelku rychlá, takhle neřeže zatáčky ani Pírko a tak jsem jen čekala, kdy zaparkujeme ve svodidlech. U mostu jsme vystoupili a sedli si k silnici za jednu místní babku. Po chvíli sledování jsme zjistili, že babka s nákupem taky stopuje a ještě jeden Černohorec chlastající v bufíku taky. Čímž se naše šance něco stopnout snížila na nulu. Po čase nám zastavil náklaďák, do kterého se akčně vyšplhala babka i Černohorec a odjeli. Frekvence aut jedoucí naším směrem byla cca 5 za hod. Takže jsme ve výsledku měli 3 hodiny na sledování místního bufíku. Po bedlivém zvážení jsme zjistili, že most u Tary je to samé jako na čáře v Brně či pod ocasem v Praze. Schází se tam každý s každým. Vždycky přijede auto, zastaví a čeká, dá si pivo v bufíku, pak přijede druhé – pokecají, první odjede a druhé si jde dát pivo a čekat na třetí … Srážejí se tu rozvozci piva Nikšič – domluví se, přerozdělí zásoby a zase vyrazí do všech směrů. Taky se tu scházejí mafiáni. Přijelo auto s hrozně korpulentní dámou a takovým mrtvolně vypadajícím pánem a čekalo – čekalo asi 1,5h až přijelo další auto + dodávka. Dáma jim začala šéfovat, a když dorazilo další auto, tak začali ohledávat auta, pokukovat po nás a pak se diskrétně vzdálili. Pak auto s dámou počkalo dokud všici neodjeli. Pravda původní teorie byla, že ta dáma čeká až zavřou kiosek a my vypadneme a pak si nacpe plné auto přepravek a flašek od piva ležících vedle kiosku. Zhruba v 19.30 nám konečně zastavil náklaďák a odvezl nás do Mojkovace. Tam jsme doběhli na nádraží, zjistili, že tam nikdo není a poslali sms, že tu jsme Pak jsem vyrazili najít v blízkém křoví místo na spaní. Z habru, pláštěnek a ostnatého drátu jsme udělali přístřech a spali. Lilo jako z konve, pláštěnky propršely a my to po několika beznadějných pokusech spát v promočených spacácích vzdali a brzy ráno balili a šli do nádražního bufíku zahánět depresi a zimu čajem za 20 centů.

Čočka

Není stopování z pohledu dvojice „Č+Č“ – jednou větou: šlo to rychle a zdarma. Ještě jsme nebyli ani na konci Žabljaku a už nám zastavilo šedé fáro s mladým přitloustlým Černohorcem, který neměl hudební sluch, zato měl odvahy za všechny 3, kteří jsme v jeho autě jeli. Jízda se totiž podobala letu v rychlostním rozmezí 100 – 140 km/hod (to říká Čmelda, já jsem se na tachometr raději nedívala. Celou cestu jsem strávil pozorováním, který z pedálů je brzda, abych na něj mohl šlápnout až bude nejhůř) v rytmu písně „chci moji sííílu“, přičemž při „ííí“ se vždy dupalo na plyn. Při cestě jsem se zprvu modlila, aby se nám nic nestalo, pak jsem však své požadavky snížila na to abychom přežili. A podařilo se dokonce to prvé. Ještě nebyly ani čtyři a my už stáli u mostu přes Taru živí a zdraví. Tam to zprvu vypadalo, že všechna auta jedou buď z Mojkovace do Žabljaku, nebo ze Žabljaku kamsi přes řeku. Po úvaze, že statisticky není možné, aby všechna auta jezdila Mojkovac – Žabljak (neboť pak by v Žabljaku bylo vrakoviště) jsem se trochu uklidnila a za 20 minut se první auto jedoucí správným směrem – bohužel neslo nápis „POLICIA“. Začali jsme mít hlad a vytahovat chleba (mezitím se statistika správných aut zlepšila na 2 za 50 min) a tím jsme zcela jasně přivolali tranzit s mužem jménem Goran Klikovac (ó, jak příhodné jméno pro naše ranní rozcvičky), který nás vzal. Po chvilce, kdy jsme vykonverzovali, že jsme Češi, půjdeme na Bjelasicu, docestovali jsme vlakem a jsme „Muž a žena“, jsme zastavili s tím, že pan Klikovac nám ukáže řeku – ukázalo se, že nemyslí Taru, ale její přítok „Lubicu“, která padala dolů úžasným modrým vodopádem. Netrvalo dlouho a byli jsme v Mojkovaci (jeli jsme opět ďábelsky rychle). Cestou k nádraží jsme vyhlíželi místa na spaní (př. pod mostem, ve škaredém pomníku, v modrém vraku vozu, … ), která jsme nakonec nevyužili, neboť Čmelda našel jakýsi chlív, který byl krytý úplně ze všech stran a cituji Čmeldův popis: „voněl venkovem“. Sem jsme se odebrali po 19.45, kdy stále nepřicházely žádné zprávy od ostatních a spali – sladce, pokud jsme zrovna nepřemýšleli, co asi dělají ostatní, pokud třeba zůstali u Tary až do rána.

Vendy

Stopování z pohledu poslední dvojice – Vendy, Rak. Z velké většiny se shoduje se zážitky Cvrčka a Jasmíny a zcela neshoduje se zážitky Čmeldy a Čočky. Cestou Žabljakem jsme taktéž potkali zelené auto rozdávající vizitky, které Rak odmítl rezolutním „No!“. Mávající Čočka s Čmeldou, kteří kolem nás projeli v jakémsi autě, nás pozitivně naladili na stopování. Usídlili jsme se na konci (teda jsme si mysleli, že je to konec, ale asi úplně nebyl) Žabljaku na 2. straně štěrkovitého parkovišťátka před krámkem než Klíček s Pírkem, za chvíli obsadili jeho střed ještě Cvrček s Jasmínou. Takhle beznadějný, dlouhý a vymrzlý stop jsem ještě nezažila. Naštěstí nás aspoň občas přijeli zkontrolovat místní policisté, kteří nám i při 1. projížďce potvrdili, že stojíme na správné výpadovce směr Mojkovac. Policejní auto poznáte spolehlivě – dlouho, dlouho, dlouho dopředu strašný hluk motoru a po pár minutách se objeví roztrhané auto s malými majáčky na střeše. Asi z nás měli trošku legraci, po několikáté projížďce už jsme jim i začali mávat … Smířili už jsme se s tím, že budeme muset přespat v Žabljaku. Cvrček dokonce již vyhlédl místo na stan a domluvili jsme se, že těsně před zavírací dobou v krámku (21h) si koupíme nějakou dobrou večeři. Když přijeli dva mladíci v červeném autě a tvářili se, že nás odvezou za 20 euro kamkoliv, byli jsme trošku překvapeni a zaskočeni. Zkrátka vypočítali si to dobře. Zbytek už znáte …

6. 8. 2005, sobota

Pírko

A tak čekáme a čekáme na nádraží v Mojkovaci. Zatímco někteří se neustále dopují čajem a kávou, jiní rozložili v čekárně celou výbavu a jali se sušit. Takto jsme vytvořili celkem dokonalou atrakci pro místní Černohorce, kteří se zřejmě při pohledu na naše sušení velmi dobře bavili. Po shromáždění informací od Čechů, kteří zde pracují na trati se rozhodujeme jet na jih za (snad) lepším počasím. Čeká nás tedy celodopolední čekání na vlak směr Bar. Čekání jsme si výrazně zkrátili 2mi koly hry BANG a čas odjezdu se výrazně přiblížil.

 

 

Čočka

Protože však jízdní řády neznamenají téměř nic (předchozí vlak jel cca o hodinu později), začali jsme spokojeně obědvat vločky. Jejich rychlý úklid nám zdramatizoval nastupování do vlaku, které by jinak byl již fádní a nudné. Ve vlaku nastala velká debata o tom, kam vlastně chcem jet a tudíž kde vystoupíme. Nakonec volba padla na městečko Sutomore – zde nás čekalo žhavé slunce, bulvár plný lidí v plavkách a šátečcích, ovoce, palačinek, spáleného tuku a různých cetek a hlavně MOŘE. To nás lákalo tolik, že jsme si odepřeli i melouny, převlékli (někteří ve spacáku) do plavek (Rak: „teda ze spacáku jsem v plavkách ještě nikdy nelezl) a hurá do vody. U břehu byla dost špinavá, stejně jako pláž, přesto byla naše nynější situace a tudíž i nálada o hodně lepší než ta ranní (mlha, mžení, zima, …) Moře nás drželo ve svých spárech až do osmé hodiny, kdy jsme se vydali – poněkud zneklidněni ztemňující se oblohou – hledat místo na spaní. Nakonec hledání nebylo tak hrozné – spalo se na rovném travnatém voňavém plácku nedaleko silnice (to ale nevadilo) a večeřel se úžasný tuňák s bramborovou kaší. (to píšu proto, aby se na příštích puťácích toto jídlo rozhodně zachovalo).

7. 8. 2005, neděle

Ráno probíhalo dle včerejšího plánu – vstát v 6, co nejrychleji se sbalit, omrknout blízký kostelík (byl celý kamenný, včetně střechy) a hurá stopovat na silnici směr „sv. Štěpán“. Měli jsme celkem štěstí a v9 už jsme všichni byli na mostě, který spojuje ostrůvek s původním městečkem a pevninu. Pohled na ostrov je úžasný – kamenné domy, červené střechy, mezitím stromy, nahoře kamenný kostel, vstup však stál 6 euro a v průvodci se psalo cosi o ušetření peněz, a tak jsme se rozhodli obdivovat nynější hotelový ráj pro VIP hosty (Sophia Loren, Claudia Schiffer, … ) jen zvenku. Čeho jsme však užili plně byla pláž a voda – oboje poměrně velmi čisté, hezčí místo na koupání jsme snad nikdy neviděli. Na moři v Černé hoře je úžasné i to, že hned u něj jsou hory. Zde byly mimo to palmy, které jsme dosud neviděli, keře sestříhané do různých tvarů, záhony, cestičky – zkrátka šlo o místo hodné Sofie Loren. Nedaleko městečka leží klášter Praskvica, který nás zlákal, že to vypadalo, že vstup je zdarma. Když jsem však k němu došli, překonalo to (myslím) naše očekávání.

Klíček

Klášter byl obklopen zahradami, kde zrálo víno, kiwi, mandarinky, fíky, atd. Všichni jsme si prohlídli kostel, někteří při svém další průzkumu našli i slaninu, kterou si místní mniši schovávali před sluncem. Když jsme se před dalším stopováním rozhodli posilnit vločkami, vylezl mnich (teda asi mnich – nevím jestli může mnich chodit v civilu) s dvěma flaškama rakije a panákama, že si máme dát. No a tak jsme si dali. Rakije měla tak 80 % a jediní odvážlivci co ji do sebe zvládli nalít byla Jasmína a Pírko. Zbytek testoval růžový likér, který měl jen o něco procent méně. Rak již vločky nevydržel a rozhodl se pro půst. Stopování nešlo, silnice byl sluncem rozžhavená do běla a my se po ní šinuli do Budvy.

Čočka

První úspěch slavila dvojice Cvrček, Jasmína, k nim jsme se přifařili my s Čmeldou – batohy jsme hodili na střech, připevnili gumicukem a už se jelo (vzadu jsme jeli čtyři) a hovořilo – řidič uměl trochu anglicky, vlastní loutkové divadlo a rád by se s ním dostal někdy (až bude mít peníze) do Prahy. Jeho společník nás upozorňoval na kolemjdoucí slečny v tangách. Tatáž dvojice se pak vrátila pro Raka s Vendy.

Klíček

Já s Pírkem jsme dorazili poslední po svých, teda já bych asi nikdy nedorazila, kdyby mě Pírko poslední čtyři kilometry netáhl za sebou za ruku. V Budvě jsme si dali rozchod, prohlédli bulvár, staré město a citadelu. Staré město bylo úžasné – vysoké domy, úzké křivolaké uličky. Byli jsme rádi, že jsme nešli na ten ostrov St. Stefan, protože tady to bylo podobné a prostě úžasné. Za 2 euro jsme si prohlédli citadelu a dostali v baru džus zdarma. Koupání na přeplněné pláži jsme nakonec vzdali. Kolem čtvrté hodiny odpolední jsme vyrazili stopovat do Kotoru. Propletli jsme se slepými uličkami a dostali se na klikatou silnici. Klíček s Pírkem zůstali na prvním parkovišti a ostatní šli hledat místo nahoru. Ještě vsuvka – při výlezu na silnici Vendy objevila, že Klíček má v batohu na rameni mladého sklípkana a tak jsme ho zanechali na místě. Poměrně brzy jsme stopnuli taxíka s dvanácti místy, který nás byl ochotný hodit po 3 euro do Kotoru. Tak jsme to brali. Cestou jsme posbírali ostatní, kteří hrdinně šli po té rozpálené silnici dál. Kotor nás uchvátil již z taxíku. Městečko bylo rozložené v ostré zátoce moře, kolem se točily hory a nad městem byla starobylá pevnost. Uvnitř města bylo historické centrum s několika kostely, katedrálou sv. Tripuna, malebnými zákoutími a spoustou uliček. Objevili jsme otevřenou pekárnu a málokdo odolal místním dobrotám. Postupně jsme si prohlídli město a ve 20.00 vyrazili hledat místo na spaní. To jsme nakonec objevili na plošině proti pevnosti. Krásná louka nám skýtala i místo na stany. Usínali jsme s bříšky plnými krupicové kaše, netrvalo dlouho a začalo kapat a tak jsme postavili stany, zase přestalo a tak jsme šli ještě spát ven. Pak začalo znovu a tak jsme se definitivně uložili do stanů. V noci děsně lilo.

8. 8. 2005, pondělí

Vstali jsme brzy ráno a vyrazili do města s úmyslem vylézt na pevnost. Batohy jsme chtěli nechat u někoho v obchodě, což se nepodařilo a tak je Čočka s Klíčkem hlídali a ostatní vyrazili do pevnosti. My jsme mezitím zjistili, že Kotor má autobusové nádraží, busy do Podgorici jezdí 1 – 2 krát za hodinu a stojí 5 euro + 1 euro za batoh. A taky tu na trhu mají skvělé olivy, sýry a olivový olej.

Čočka

Následuje „vtipná“ historka s Japonkou: Japonka: „Umíte anglicky“ My: „Ano trochu“, Japonka: „Kousla mě včela is it dangerous? I am not a flower! … “ A tak jsme jí to namazali fenistilem a ona celá šťastná odešla „Climb up“ na pevnost.

Čmelda

Výstup na pevnost zahájila platba 1 euro za osobu za vstup na hradby. Poté následovalo dlouhé stoupání nakonec i cestou s vysokým rizikem (podle Američanů, kteří zde asi kdysi pomáhali). Cestou byly překrásné výhledy, vlastní pevnost a hradby byly dost rozbité, zarostlé a smradlavé – už si začínáme zvykat. Zpět jsme to vzali přes pekárnu a potom už všichni i s batohy hurá na autobusové nádraží.

Systém autobusové dopravy v Montenegro evidentně nikdo z nás nepochopil. Jakto, že všude jinde jezdí velké autobusy a do hlavního města jen tranzity? Jak se určují odjezdy, když to v podstatě je +-30 min? vrchol všeho byl, když přišel kořeň s vysílačkou a sdělil nám: „No bus, taxi“ a vedle něho se smál řidič taxíku a říkal „80 euro“. Začla menší psychologická válka. Zlevní taxikář nebo vyměkneme my a vezmeme to? Nakonec přijel tranzit do Podgorici, Než jsme se stihli zvednout už byl absolutně plný. Nastala menší hádka zda jít na stop nebo čekat. Úplně všichni byli naštvaní. Po chvíli ale přijel další tranzit do Podgorici a jeli jsme 2h za 40 euro. Ještě postřeh z cesty: hodláte-li porušit nějaký dopravní předpis (např. nerespektovat přednost, nebo jet rovně v odbočovacím pruhu), stačí zatroubit a můžete jet. V Podgorici nám jel ihned vlak. Cestu tunely „zpříjemnily“ vločky. V Kolašíně jsme šli koupit chleba a pod hradbou z mraků začli stoupat do hor. Cesta s malinami a jahodami příjemně ubíhala. Asi o půl sedmé jsme si našli místo a postavili stany. Holky se šly vykoupat. Večer se roztrhaly mraky a my viděli nádhernou noční oblohu.

9. 8. 2005, úterý

Rak

Ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne. Slunce pálilo až až, ale jelikož měli všichni orosené a ojinovatkované spacáky tak to bylo velmi příjemné a vhodné. Po dlouhém sušení a opalování se konečně okolo desáté vydáváme na cestu. Rozhodli jsme se dojít až ke klášteru, o kterém jsme nevěděli jak je daleko. Stále jsme šli a šli po kamenité cestě, kudy jezdily minibusy?! Šipky nás stále ujišťovaly, že jsme Cirilovač nepřešli, a že jdeme správně. Pírko i já (Rak) začínáme být zoufalí, kde to jsme, ale musíme tam holt dojít. Za asi třetí šipkou byl konečně klášter. Nový kostelík s novým velkým domem a okolo rozestavěnými přístavbami. Zrovna se konala mše, a tak jsme oblékli dlouhé kalhoty a šli se podívat. Kostelík byl opravdu krásný a bohatě zdobený. Poté jsme dostali dobré pochutiny od místní paní a my jsme tam nechali na oplátku jednu čokoládu. Po prohlídce a najezení jsme se vydali podle pokynů místního popa směrem na hřeben, kde se tyčila malá kaplička. Stálé stoupání a slunce v zádech, funění a hluboké dýchání a jsme nahoře. Krásné výhledy se nám odhalují po výstupu na kapličku. Vidíme černou osobu (jako pop) na protějším kopci, ale zřejmě s námi nechtěla přijít do styku. Dali jsme si opět vločky a jako bonus byla cibule, špek a možná i česnek. Černá osůbka se k nám přiblížila a začala s námi hovořit. Asi dvacetiletá slečna (zřejmě místní sestra) se zeptala odkud jsme a jestli nemáme telefon. Jasmína jí ho velmi ochotně půjčila, ale jelikož jeptiška neznala mezinárodní předvolbu, tak se nikam nedovolala. My jsme se opět dali do pohybu a vyrazili směrem k sedlu, které mělo spojovat dva hřebeny. Plazili jsme se po travnatých vrcholcích a cestu jsme nechali pod sebou. Občas had, občas hafo mega krutě brutální kobylka, potom je už vidět i lyžařské středisko a jeho vleky. Scházíme do sedla a potkáváme místní děti, které nám ukazují místní izvor.

Pírko

Nabrali jsme nádrže vody a ještě kousek pokračovali. Na začátku lesa a sedla k Zekově glavě jsme to zakempili. Čočka s Klíčkem si šli umýt vlasy a ostatní se jali vařit. Po velmi dlouhé době se již večeře blížila jedlému stavu a dívky s vlasama furt nikde. Tak jsem jim šel naproti, ale naštěstí se již blížili. Po jídle jsme vyskočili ještě na kopeček mrknout na skvělej západ slunce a pak jsme to už zalomili. Večer jsme ještě pozorovali výborný hvězdičky a našli delfína.

10. 8. 2005, středa

Ráno nás probudilo sluníčko a my začli sušit jinovatku na spacácích. Jak jsme se usušili a najedli, vyrazili jsme směr Zekova glava.

Nejprve jsme překonali zalesněné sedlo a pak začali stoupat do sedýlka vedle Zekové glavy. Šlo se celkem příjemně, protože tu je veliká cesta k vysílači. U sedýlka potkáváme cedulku s nápisem Biogradská gora, dáváme sváču. Vzápětí potkáváme malou skupinku Čechů, co jsou tu autem. Rozhodujeme, že půjdeme kolem Troglavy doprava a tak šlapem dál po auto cestě vzhůru k vysílači. Nakonec nás dojíždí partička mladých Černohorců, co se jedou evidentně rekreovat k jezeru za glavou. Před sestupem do sedlou před Črnou glavou se Rak vzteká, že bez jídla dál nejde a vytahuje svoji soukromou zásobičku vloček.

Pokračujeme sedlem kolem stupidní památeční cedule s vyjmenovanými ukořistěnými zbraněmi a lidmi z bitvy někdy v roce 1943. Následuje krušné stoupání, ve kterém úpíme hladem a na prvním vršíčku stavíme na oběd a dáváme lehárko. Výstup na Črnou glavu nám jde potom rychle. Na vrcholku dáváme razítko do pasu a zápisky do deníčku a vrcholové knihy, ve které je hafo českých zápisů. Chvilku se kocháme, děláme panorama a vrcholové foto a pak sestupujeme k jezeru Ursulovac, které se nám stalo osudným. U jezera pozorujeme mega pijavice a následně se někteří odvážlivci i koupou. Jiní házejí žabky. Posléze dáváme svačinu alias pleschleba se slaninou, cibulí a špekem. Následuje ukrutný sestup někam do hlubokého údolí s jezírkem a totální ztráta cesty. Za chvíli nás dochází dvě Černohorky, které jsme potkali u jezera a my na ně čekáme v naději, že ví kde jsme. Po krátkém rozhovoru však vychází najevo, že šli podle nás :-). Společně scházíme stále hlouběji do údolí (taky se k nám přidal huňatý pes) až do vesnice, kde se doptáme správné cesty k Šiškovu jezeru a dokonce dostáváme malého průvodce. Konečně po ukrutném stoupání pralesem a průchodem dlouhým údolím s vesničkou se doplazíme k jezeru. Nabíráme vodu, nacházíme flek nad jezerem a konáme večerní rituál.

Vendy

Taky po dlouhé době zase stavíme stany – je zima, celkem silně fouká a Rak má předtuchu, že už by ráno nemusel usušit orosený spacák …

11. 8. 2008, čtvrtek

  • flákací den

… a ejhle ráno je opravdu zataženo. Rosa vůbec sice nepadla, takže spacáky by vůbec nenasákly (a ani zatím nekáplo), ale oproti předchozím dvoum dnům docela změna. Snídáme čočkohrachovou polívku s nudlemi a krupičkou, balíme stany, malé batůžky na výlet se svačinou a schováváme batohy do blízké rokle. Myslím, že zamaskovány byly všechny téměř dokonale. Obloha vypadal chvílemi zamračeně, chvílemi optimističtěji a bylo celkem teplo. Nabrali jsme zásoby vody na cestu z místní hadice a vydali se po lesní cestě směrem na poslední hřeben Bjelasice. Cesta byla pohodová, napojili jsme se na místní lesní dálnici vedoucí skoro na hřeben. Na hřebeni nebyl žádné značené cesty, takže jsme se vydali trávou nejdříve k jedné špičce, kde jsme posvačili výborné oříšky a navíc čokoládu (odhlasováno). Následoval výstup na Strmenicu (2122 m) – nebyla zas tak strmá, jak by mohl název naznačovat … Na vrcholku jsme chvíli poseděli, pokochali se výhledem a Klíček našel políčko s Vratičkou. Cestou dolů poštípali Pírka vosy, ale nesl to hrdinně. Rozhodli jsme se obejít hřebínek z druhé strany a prohlédnout si pohled do druhého údolí. Na prvním příhodným místě jsme zdolali další balíček obědových vloček a někteří si spravili chuť špekem s vekou. U jakéhosi malého jezírka jsme narazili na spoustu pulců a dva hady – asi zmije – plavaly vcelku slušně. V jakémsi mini údolíčku jsme nabrali s izvoru studené vody a šinul se zpět ku lesní dálnici. cestu chlapci zpestřovali vyprávěním vtipů. Batohy jsme našli všechny v pořádku, vybalili odpolední sváču (veka + eidam) a vydali se ještě kousek po cestě směřující k Biogradskému jezeru. Vylezli jsme do sedýlka popošli kousek po cestě a těsně předtím, než začala klesat jsme postavili poslední horský tábor – na pastvině obehnané ostnatým ohradníkem. Hory okolo byly ve zvláštním mlžnatém oparu a hřebeny před námi se tyčily jako namodralé štíty jakoby vystřižené z papíru a postavené za sebe. Vyfotit to bohužel nešlo. Večer trochu foukalo, tak jsme pořádně vypnuli stan. Před večeří se odehrála jedna velmi bouřlivá hra mexiko, kde byli zasvěceni i poslední čtyři neznalci. Pírko si ji myslím bude dlouho pamatovat … I poslední noc v horách se naštěstí obešla bez deště. Jen někteří si stěžovali, že po flákacím dnu byli málo unaveni, nemohli usnout, a proto se v noci ještě šli trochu projít …

12. 8. 2005, pátek

Jasmína

  • poslední zájezdový den v horách

Od rána svítí slunce, včerejší panorama hor je v oparu, vaříme poslední wihuong, pro změnu kuřecí, balíme a vyrážíme nezvykle brzy, už kolem deváté hodiny směrem k Biogradskému jezeru. Cesta se pomalu svažuje a klikatí mezi nízkými jehličnany až do údolíčka s několika katuny, rodiny vylézají, stařík posedává před katunem, na protější stráni dva muži kosí trávu. cesta je lemovaná mateřídouškou, trháme si ji do kytiček, přivezeme si tak kousek Bjelasice sebou domů. Ještě před jezerem potkáváme český pár planinárů, přijeli od moře a začínají s trekem, chvíli po nich se zastavujem se skupinou dalších Čechů, zřejmě stanují u Biogradského jezera a vyrážejí jen na krátký trek Bjelasicou, vypadají jako by šli na nedělní vycházku, pečlivě upraveni sladění, čistí, jak z magazínu. Přicházíme k jezeru kolem dřevěných roubených bungalovů pro turisty, zaparkovaných stanů, autobusů a aut. A ze všeho nejdřív svačíme sušené švestky a sledujeme partičku bouchačů na molu. Zřejmě tu předvádějí své oblíbené číslo, klikují, sklapují, lehsedají a dělají ještě další podivné cviky pro pobavení, obdiv, někdy možná i závost kolemstojících. Kluci se ptají zda se v jezeru může plavat, nikdo v něm totiž není, „plivajte jako možete“ zní odpověď, a tak se chvatně převlékáme, první skáčou do vody Pírko, Cvrček a Rak, Čmelda se jde nejdřív umýt k izvoru, pak já (Jasmína) a holky. Voda je chladivá, ale plavat v ní je moc příjemný. Okoupaní a omytí se sluníme, Čmelda s Rakem a Cvrčkem rozehrávají jakousi chlapeckou hru „jak vyšťavit Čmeldu“, která končí honěním se po molu a okolí a poléváním se ledovou vodou z láhve. Vendy s Klíčkem vaří puding s vločkami, vaří dlouho a po plavání vyhládne a tak jim každou chvíli někdo přijde radit, jak by to měli dělat líp, aby to jako bylo dřív, oběd je nakonec přeci jen hotov, obědváme na molu. Trochu zavazíme turistům co je sem co chvíli přiveze taxi, vyskáčou, vyfotí se a pak pokračují taxíkem dál, ale moc nám to nevadí, hlavně že jíme, že Čmeldo? Ještě poznámka o ochranářích, jejich úkolem je krom jiného taky udržovat molo a tak s motorovkou v lese uřízli přesnou fošínku (asi kvůli ní porazili strom říkají kluci), vypáčili uhnilé místo, přitloukli nový kus hřebíky, zametli piliny ulomenou zelenou větévkou a bylo.

Po obědě se dělíme. Rak se Cvrčkem jdou na stopa, Rakovi se nechce zase do kopce a hlavně jsou předsunutá hlídka co má v Mojkovaci zajistit proviant na cestu, my ostatní se vydáváme lesní cestou do Mojkovace pěšky. Jdeme zas kolem izvoru, myjeme si tu s Vendy hlavu, voda je tak ledová, že mám chvílemi pocit, že si mi mrazí mozek.

Podle mapy máme během 1,5km nastoupat 400m a přejít sedlo, ale cesta se nějak motá asi jsme šli jinak, stoupání nebylo tak brutální a dokonce jsme chvíli šli i po značce. U horského potůčku plného barevných oblázků jsme dali osvěžovací pauzu, nechat si nohy masírovat ledovým proudem je zaručeně účinnější než perličková lázeň. Boty zouvá nakonec i Pírko a uznává, že bystřina má něco do sebe. Pokračujeme po malé asfaltce a po chvíli se dostáváme k místům, kde jsme před pár dny nocovali. Ukazuje se, že jsme spali téměř na dosah, maximálně 50m od sebe. Čmeldovic nocležna vypadal vskutku skvěle a přede dveřmi malého staveníčka, ve kterém se té noci svítilo a odkud vybíhali a štěkali psi, ležela kočka z asi šesti roztomilými koťaty, Vendy vypadala, že by si jich pár vzala sebou. Na mezi nad nádražím se potkáváme s předsunutou hlídkou, jejich stopování nebylo úplně jednoduché, to zřejmě v Černé hoře nebude nikdy, ale když už to chtěli vzdát, zastavilo jim pomenší auto, značku si nepamatuju, s 4 člennou rodinou, která se ochotně smrskla, aby se k nim kluci mohli ještě nasoukat. Mise byla úspěšná, byli jsme vybaveni vekami a paštikou. Do odjezdu zbývá ještě 5 hodin. Čmeldovi a já s Vendy vyrážíme ještě do města po nákupech, jdeme kolem opuštěných mini obchůdků, podivných rozestavěných staveb, vypadá to tu docela podivně, náměstí vévodí nakročená socha muže (zřejmě národního hrdiny v nadživotní velikosti), jdeme kolem kavárniček a restauraček, v nichž sedí především muži, do sámošky, dlouho vybíráme, co teda vlastně jako chceme a pak ještě s Vendy vybíháme podívat se po mapě Durmitoru či pohledech, ani jedno, ani druhé, ale nenalézáme, zato zahlédneme pekárnu – tak pita se sýrem je teda skvost! Při cestě zpět už prší. Na nádraží probíhají částečně velké počty (Rak se Cvrčkem sumarizují co kdo komu má zaplatit), částečně mexiko (ani bych to nepoznala, hráči jsou velmi tiší a nikdo se nesměje, ale pozor hraje i Pírko, takže dobrý). Klíček s Čočkou vaří kuře na paprice, tentokrát se obsah kotlíku ztrácí mnohem pomaleji, všichni jsme už nacpaní buchýtek, bílých chlebíků, sušenek, ale zmizí jako každý jiný den. Po večeři ještě společně čteme zápisky ze zájezdu a pak už se balíme a po první zvonění chystáme na perón. Zvonění bylo ještě několik než přijel úplně přeplněný vlak, dostat se i do uličky bylo uměním. Obrněni minulou zkušeností, usedáme na batohy, větráme, holky zaujímají místo v kupé, kdo může uléhá na karimatku v chodbičce, aby ho každou chvíli někdo vyrušil ze spaní tím, že má v úmyslu dostat se na jednu či druhou stranu vagónu. Nad Durmitorem se blýská a otevřenými okénky na nás prší. Jedeme domů.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Zápisy z akcí. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.