Memoriál Igora Slatkovského

Ach jo, ta moje rychlost (ještě že zrušili vojnu). Z domu sem se začal vymotávat asi okolo 8 hodin ráno, přičemž sraz byl právě v 8 hodin na Staré osadě. Přsto si říkám, že to přece musím ještě na tu osadu stihnout. „Běžím“ tedy na zastávku autobusu. Tam zjišťuji, že nejbližší možný spoj mi dorazí na zastávku 8:20, cesta na osadu trvá 20minut a autobus z osady vyjíždí v 8:16. Netušíce, že Pírko je na úplně jiné akci ho kontaktuji, jestli to má vůbec ještě cenu. Přestože je na druhým konci Brna, věděl kdy mi jede další autobus z osady (za to mu patří můj obdiv). Snažím se tedy dorazit co nejdříve, abych to ještě stihnul. Po mírném dospávání v autobusu jsem dorazl na Starou osadu. K mému údivu na zastávce stál Tabakí zahalený do jeho dlouhých vlasů, Klorafa se svým stabilním úsměvem, Orlík s tím bazstarostně tvářícím-se kukučem a šťastná Zuzka, že se jí sešla hlídka celá. Táži se, co se tedy děje. Prý se nevešli do autobusu nebo tak nějak a čekají na další.
Jsme konečně na místě. Nějaký člověk počal vyprávět pravidla, ale moc moudrý sem z jeho výkladu nebyl. Byl chudák celý nějaký zmatený. Ti starší, co pravidla už znají se nudili a ti co tu byli poprvé z něho nic neměli.
Náš tým (Zuzka, Tabakí a já) sbalil nějaké nezbytné věci (jídlo) a vyrazili na první tečku na mapě. Bylo to u nějakého rybníku. Měli jsme házet kamínky do vzduchu a pak je rukama (!) chytat a zvyšovat jejich počet (těch kamínků samozřejmě). Dopadlo to na 15 minut posedávání a házení kamínků do vody. Následovaly další zajímavé úkoly, jako například procházka po Brně (jenom jako), jízda na kole, poznávání jazyků a písem a spousty dalších, na kterých jsme ovšem nebyli. Co se mi ovšem líbilo ze všeho nejvíc byla pneumatika. Přesněji koulení pneumatiky po trase značené fáborky. Říkal jsem si: „to bude jednoduchý, nějakej kousek budem kutálet pneumatiku jak na nějakým ZTZ a úkol v kapse“. Omyl – trasa měla podle mého alespoň 400 metrů (ne-li více) a – považte – podařilo se nám třem i s pneumatikou zabloudit v hlubokém lese. Jako Jeníček s Mařenkou. V tuto chvíli nás nezajímalo jestli nám pneumatika spadla nebo ne. Byli jsme rádi když jsme našli cestu a dostali se zpět na start.
Mylně si myslíce, že zpátky máme být o šestnácté hodině místo patnácté, jsme dorazili o hodinu dříve – na prázdnou základnu. Vzhledem k flákací náladě, která v naší hlídce celý den panovala (na rozdíl od Hříbka, který svou fyzičkou strhal Klorafu a Orlíka), jsme sedli na lávku nad potok, papali a povídali.
Po hodině, až dorazili i ostatní bylo vyhlášení výsledků. Nejlepší byla Hříbkova fyzička spolu s vyčerpáním jeho týmu a my (nečekaně) poslední. Myslím si ovšem, že nás to ale vůbec nemrzelo. Aspoň jsme se nemuseli tahat s objemnou putovní cenou, a za celý den jsme dokonce objevili pár řek a údolí, které nebyly v mapě vůbec zakresleny…

Příspěvek byl publikován v rubrice Zápisy z akcí. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.